Bydlím střídavě ve Frankfurtu nad Mohanem a v Berlíně. Nejenom jako lokální patriot sleduji pravidelně internetové stránky deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a týdeníku FOCUS. Blogy dobrovolníků s novinářskými články se ani na jednom z nich nevyskytují. Abych získal představu o tomto v České republice rozšířenému fenoménu, stal jsem přibližně před třemi měsíci blogerem v Respektu. Proč v Respektu? Snad proto, že jeden můj již zesnulý přítel z Frankfurtu měl v devadesátých letech k Respektu blízko a určitě proto, že registrace byla jednoduchá. Rád bych ještě dodal, že přes sociální media nekomunikuji. Nebudu se snažit vysvětlovat, proč. Mohlo by to vzbudit dojem, že jsem snob, a to opravdu nejsem.
Ve svém profesním životě jsem psal hlavně analýzy. Čísla, žádný humor, žádná ironie, jasné formulace, a hlavně zodpovědnost za napsané. Mýlit se člověk moc často nesměl, jinak příležitost k dalším omylům nedostal. V blogu toto nebezpečí nehrozí, ale o tom až níže.
K mým poznatkům po třech měsících.
Začátkem února letošního roku bylo v Respektu registrováno 1.122 blogerů. Tento ohromný potenciál se značně zmenší, jakmile se stane kritériem aktivita těchto více než jednoho tisíce zanesených osob. V uplynulém roce a v prvních letošních týdnech bylo totiž aktivních jen 97 blogerů čili jeden z jedenácti registrovaných. Ještě další číslo – pouhý jeden článek napsalo z celkového počtu blogerů 204 autorů, tedy každý pátý až šestý.
První závěr: Fluktuace u blogerů je zřejmě značná, jedni přestanou, druzí začnou, přičemž řada z nich zanechá po sobě minimální stopu.
Minimální stopu je možno zanechat nedobrovolně i v tom případě, že se jedná o pilného pisatele. Administrátor umísťuje zpravidla titulek čtyř článků se jmény autorů na hlavní straně, a to v pořadí, jak došly. Nové články nahrazují předešlé. Na hlavní straně je možno setrvat několik dní nebo několik hodin, podle toho, kolik příspěvků dorazilo. Z hlavní stránky putuje text do tzv. osobního blogu, skrytého v okénku Menu, což je v praxi hřbitov, kam nepřijdou návštěvníci ani na Dušičky. Mých osm článků si přečetlo na hlavní straně 1.763 zájemců, na osobním blogu k nim přibylo šest. Ještě další příklad – jeden můj příspěvek setrval na hlavní straně několik dnů a přečetlo si jej 463 zájemců. Jiný měl smůlu, tam byl necelý den a zaznamenal 57 čtenářů. Pak byl odsunut.
Druhý závěr: O počtu čtenářů rozhoduje v první řadě konstelace, na kterou nemá autor vliv.
Napsal jsem v poslední větě úmyslně „v první řadě“. Text totiž nemusí z hlavní strany rovnou putovat do osobního blogu, ale může se na ní udržet v rubrice „nejčtenější“ a být tedy opět vyvoláván. Zde dochází k problému spíše etickému, nikoliv faktickému. Bloger může používat instrumenty, které udrží jeho článek déle při životě. Z logiky předcházejícího odstavce vyplývá, že k těmto instrumentům patří rozhodně titulek článku. Jestliže název dává tušit, že čtenář může očekávat útok na osobu nebo instituci, kterou nemá v lásce, zvýší se, v českých poměrech, jeho přitažlivost. Rovněž stimulující efekt mají erotické náznaky v nadpise. Účinným nástrojem je i zapojení sociálních médií do reklamy pro vlastní produkt.
Třetí závěr: Článek má o to větší rezonanci, čím více láká název a čím účinnější je mobilizace potencionálních čtenářů. Existuje prostor pro záměrné ovlivňování ze strany autora.
K motivu stát se blogerem. Procházel jsem v seznamu blogerů informaci „O čem píše“. Je to trochu zavádějící název. Správnější by bylo „O čem píšu“, neboť text je formulován samotným autorem. Jsou zastoupeni universální žurnalisté, politologové a sociologové, kultura má rovněž důstojné místo, cestovatelé hrají také významnou roli. Vyskytují se i politici, od Evropského parlamentu až ke komunální úrovni a pracovníci neziskových organizací. Proč tito lidé píší? Někteří chtějí společnosti pomoci a upozornit na problémy, pro které není v masových médiích zřejmě místo, jiné láká zveřejnit jméno a foto, další používají rafinovaně Respekt jako bezplatnou referenci či reklamu. Pro úplnost – počet těch, kteří se chtějí udržet prostřednictvím blogu v podvědomí veřejnosti, zejména lidí s politickými ambicemi, je v Respektu v porovnání s jiným portálem zanedbatelný.
Čtvrtý závěr: Blogy vznikají z různých motivů – od chvályhodných až po problematické.
Poslední bod se týká kvality blogů. Blogeři, patřím k nim také – zmínil jsem již svých osm článků – píší za jiných podmínek, než praví žurnalisté. U nich je jméno jejich periodika prakticky jejich vizitka, k dispozici mají prameny, redakční team, lektory. My jsme více méně anonymní horlivci. Naše pozice je slabší, jsme amatéři. Atestuje nám to nepřímo i Respekt. V rubrice Výběr Respektu je poslední stať z 18. 11. 2018. Znamená to, že od tohoto data nebylo blogery napsáno nic kvalitního?
Pátý závěr: Redakce si své spolupracovníky vybírá, blogery nikoliv. Žurnalismus je povolání, blogování je hobby. Záruka kvality u blogerů není, u novinářů je možno ji očekávat.
Facit:
Na webové stránky klasických periodik články blogerů v podstatě nepatří. Z žádného předcházejícího bodu nevyplývá přesvědčivý argument pro toto propojení. Proč k tomu v případě Respektu dochází? To je otázka pro Respekt.
