Návrat Čechů na špici Evropy – v poslední době často proklamovaný záměr vlády. Kdy tam byli naposledy? Zřejmě v první republice, vzniklé před sto léty a určitě v období Zemí koruny české, právně ustanovené před šesti sty sedmdesáti roky. Má dnešní republika vůbec sílu a předpoklady těchto ambiciózních cílů dosáhnout?
Měřeno hrubým domácím produktem v dolarech na jednoho obyvatele se Česká republika nachází po očištění rozdílů v kupní síle mezi padesáti evropskými státy na dvacáté příčce. Jestliže je cílem místo v první desítce, je třeba se v budoucnu přiblížit k úrovni dnes devátého Dánska. Kdyby české národní hospodářství rostlo dvakrát rychleji než dánské, například o dvě procenta oproti dánskému jednomu procentu, trvalo by to v tomto zjednodušeném modelu třicet dva let. Dočkala by se tedy příští generace, tedy ta, co původně měla žít v komunismu a díky Bohu toho byla ušetřena. Ostatně – zda by to pak znamenalo deváté místo je jiná otázka.
Vývoj českého národního hospodářství je do značné míry v rukou zahraničních podniků. Jejich podíl na celkové přidané hodnotě se blíží padesáti procentům. Bylo by naivní očekávat, že tyto firmy jsou usídleny v České republice natrvalo. Jakmile se pro ně naskytne jinde výhodnější perspektiva, zemi opustí. Nedostatek pracovníků a silný nárůst mzdových nákladů již začíná tímto směrem působit. Cestu na špici Evropy to může komplikovat. Na tomto místě ještě jednu poznámku k české hospodářské politice: Zahraniční firmy transferují zisky do svých mateřských sídel, chybějící pracovníci jsou rekrutováni v cizině a značnou část svých výdělků poukazují do vlasti svým rodinám, neboť migrace není žádoucí. Již zmíněný hrubý domácí produkt roste, ale kdo vlastně má z toho prospěch?
Česká republika mohla už léta hrát v Evropě významnější roli. V politické oblasti, tam, kde je Polsko nebo Lucembursko. Vzpomínám si na představy některých německých politiků. Podle nich žádná z evropských velmocí nepřipustí, aby formálně vedl Evropu její přirozený konkurent, tedy jiná velmoc. Ale Československo se svým potenciálem z minulosti v roli moderátora – proč by ne. Co se ale stalo? Republika se rozpadla, Češi vstoupili sice do Evropské unie, lákala je svoboda pohybu a příslib získání stovek miliard korun. Uniklo jim ale, že členství přináší také zodpovědnost za její chod. Místo toho země zaujala pasivní až destruktivní roli v domnění, že když bude dělat potíže, stane se obletovaným trpitelem, kterého je zapotřebí hýčkat. Sama sebe tak odsoudila do role zbytečných.
Cesta ke špici Evropy nevede jenom přes ekonomické ukazatele. Etika, politická kultura a vytvoření prostoru pro elity, duchovního pohonu společnosti, to všechno spolurozhoduje o úspěchu tohoto snažení. Česká republika má v tomto směru deficity. Stav etiky a politické kultury zemi od evropského vrcholu spíše vzdaluje. Elity byly v minulosti několikrát zlikvidovány a jejich nové formování je dlouhodobý proces. Trvá generace.
Být na špici Evropy neznamená jen produkovat více než ostatní.
