Patnáct let měla Česká republika čas na to, aby získala v Evropské unii respekt a kvalifikovala se mezi ty, kteří budou díky své autoritě spoluvytvářet podobu Evropy. Tuto příležitost republika nejenom promarnila, ale její image se v průběhu času dokonce zhoršila. Dostala se do kategorie těch, kteří naskočili do jedoucího vlaku a pozorují z okénka krajinu. Žádná zodpovědnost za rychlost, žádná zodpovědnost za cíl, hlavně, že se jede a nic to nestojí, ba naopak.
Vlak se mezitím přiblížil výhybce, možná rychleji, než cestující očekávali. Koleje směřují do německo-francouzského jádra Evropské unie, ale je možno vlak opustit a vydat se do Moskvy nebo do Londýna.
V Moskvě už Češi jednou byli a pracně ji opouštěli. Pár lidí tam má, jak zpívala nostalgicky o Berlíně Marlene Dietrich, ještě svůj kufr, ale většina národa tam nechce. Ostražitost je na místě, po válce se původně chtělo také jinam.
Londýn není alternativa, i když z jiného důvodu než Moskva. V čem by mohla být Velká Britanie spojencem? V ničem závažném, opustí-li Evropskou unii. A hlavně, Britové sami by si kladli otázku, v čem by jim byli Češi prospěšní. Odpověď by byla určitě složitější než v Moskvě.
Takže předběžný facit: Moskva by Čechy chtěla, ale oni spíše nikoliv. Londýn nedává smysl. Zbývá tedy třetí varianta.
Čechům se bude v nadcházejících letech dařit hůře. Situace se mění, aniž by to lidé v plné míře vnímali. Konkurenceschopnost českého hospodářství razantním nárůstem mzdových nákladů utrpěla. Pilíř ekonomiky, produkce aut a na ni navazující odvětví, stojí před převratnými změnami, přičemž republika má velmi omezené možnosti tento proces ovlivňovat. Energetická základna zřejmě přehodnotí svoji orientaci. Momentální a budoucí nedostatek odborné pracovní síly je limitem kvantitativního i kvalitativního hospodářského vývoje. Země nemá a odmítá euro, přičemž koruna je zranitelná. Peněz z Bruselu bude přicházet méně. To vše na konci pozitivního světového hospodářského cyklu, čili s recesí na obzoru, navíc v zemi, která je závislá na exportu.
Měnící se situace může být impulsem pro angažmá v nově vznikajícím jádru Evropy. Stejně tak ale může vyvolat přesně opačnou reakci. Zůstanou Češi diváky nebo mají sílu a odhodlání stát se aktéry? O tom se nerozhoduje ani v Bruselu, ani v Berlíně nebo v Paříži, nýbrž v České republice. A ještě bych z aktuálního evropského podnětu dodal, že národ musí na venek působit jako celek. Shodnou se ale Češi, jakou roli chtějí hrát?
