Na úvod, čeština není, jak známo, světovým jazykem. Kdyby existovalo městečko s osmi sty obyvateli a v něm byly zastoupeny všechny jazyky podle podílu na zeměkouli, mluvil by tam česky jeden člověk. Přesněji formulováno, nemluvil by v pravém slova smyslu, neboť by neměl s kým. Aby si mohl česky popovídat, muselo by město mít obyvatel dvakrát tolik. Ale hovořili by oba opravdu stejným jazykem? Tím se dostávám k vlastnímu problému.
Vedle spisovné češtiny existuje obecná čeština. Potíž spočívá v tom, že obecná čeština je na jedné straně prakticky dominantním nositelem komunikace, na druhé straně nemá kodifikovaná pravidla. Ani pro výslovnost, ani pro gramatiku a pravopis, už vůbec ne pro slovní zásobu. Reaguje tedy sice nekontrolovatelně, zato však rychle na vývoj ve společnosti. Tak mohl pro novou formu rozkrádání vzniknout pojem vytunelovat mnohem dříve, než reagovala lingvistika a legislativa. Čili zloději byli rychlejší než filologové a právníci. Na obranu obou kategorií – nemohou za amatérství v politice.
Krátké odbočení k lepší srozumitelnosti problému. Například němčina obecný jazyk v této podobě nezná, existují pouze regionální dialekty, jejichž význam má sestupnou tendenci. Jazykovým standardem je Hochdeutsch, označení, které není odvozeno od sociálního postavení, čili od vyšší třídy, ale jednoduše od němčiny, která se používala v hornatějších oblastech země na rozdíl od nížiny na severu. Hochdeutsch, a to je velmi důležité, je všeobecnou normou, což je něco jiného než čeština pro oficiální příležitosti, tedy čeština spisovná.
Proces postupného ústupu spisovné češtiny na úkor obecné češtiny, jehož jsme svědky i účastníky, nepociťují ani tak ti, kteří jsou dennodenně s jazykem ve styku, nápadné je to spíše pro ty, kteří v českém prostředí trvale nežijí. A daleko nejvíce to vnímají cizinci, absolventi bohemistiky.
Proč v republice spisovné češtiny ubývá? Má to několik příčin. Nedůležitější z nich je zřejmě přirozený sklon ke zjednodušování. Nač se namáhat se spisovným jazykem, když hovorový jazyk poskytuje volnost. Navíc – společenská prestiž spisovného jazyka je v současnosti na velmi nízkém stupni. Kromě toho – o politický vliv usilují populisté, jejichž tématům jazyková anarchie vyhovuje. V neposlední řadě hraje roli etiketa – a ta je ve společnosti tak jako tak spíše ignorována. Příčin by se našlo určitě více.
Nemohu se zbavit dojmu, že používání spisovné češtiny, zejména v mluvené formě, vyžaduje dnes od řady příležitostných aktérů evidentně značné úsilí. Vedeni snahou o oficiální jazyk zanechávají někteří z nich rozpačitý pocit a zpochybňují tím svoji případnou kompetenci.
