Renomé může utrpět mnoha způsoby. Já jsem toho dosáhl dvěma cestami: Za prvé jsem napsal blogy, které se zřejmě liší od názorů některých českých spoluobčanů. V druhém případě se jedná o nešťastnou shodu okolností. Pro pořádek, obě události spolu nesouvisejí.
První malér je celkem jasný a není zapotřebí jej na tomto místě vysvětlovat. K druhé příčině mého sestupu, která není tak čerstvá jako ty blogy, připojím několik podrobností, v neposlední řadě proto, že spočívá na omylu.
Zdědili jsme po rodičích manželky rodinný domek v městečku nad Cidlinou, sem tam v něm pobýváme. Manželka jednou pracovala na zahradě a cítila, že jí něco leze po zádech. Bylo to kotě. Nabídla mu občerstvení a kocourek se rozhodl, že u nás zůstane.
Náš pozemek odděluje od mírně frekventované ulice poměrně vysoký plot z tújí. Takže na obou stranách je sice slyšet, co se zde či tam říká, ale není vidět, kdo ke komu mluví. Například se dozvím, který občan už si toho dost nakradl, ale nevím, který občan jej z toho podezírá. To ale jenom na okraj, na moji pověst to nemá vliv.
Kritické je to v jiných situacích. Na tomto místě pozemku se totiž občas potká moje manželka s naším kocourem. Zpravidla jej osloví, což slyší právě kolemjdoucí, netuší ovšem, že adresátem jejích slov nejsem já. Velmi špatné mínění o nás mají ti, kteří třeba zaslechnou informaci jako „za chvíli dostaneš nažrat“ a následující pokyn „pořádně vylízej misku“.
Možná, že by pomohlo, kdybych za těmi tújemi občas mňoukal. Ale co kdyby mě při tom někdo spatřil? „Vidíte“, zaslechl bych asi za plotem, „v tom Německu si nabrali migranty a ze strachu před nimi už tamější skoro nemluví, raději mňoukají. Ta Merklová …“.
