V maďarském Visegrádu se v roce 1335 setkali český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. Veliký a uherský král Karel Robert z Anjou. O čem jednali není dnes tak důležité. Avšak město, kde k setkání došlo, se stalo na přelomu současného a uplynulého století pojmem. Nejdříve byl téměř neutrální, později se posunul do jiné roviny.
Po více než šesti sty padesáti léty od schůzky králů, v roce 1991, se zástupci Československa, Polska a Maďarska opět sešli ve Visegrádu, aby na tomto symbolickém místě hledali cesty ke spolupráci v postkomunistické éře. Visegrádská skupina byla na světě. Zabývala se svými problémy a nikoho nerušila.
Situace se začala měnit po roce 2004 vstupem skupiny těchto zemí, po rozpadu Československa mezitím čtyř, do Evropské unie. Poprvé v historii tohoto společenství v něm působí polooficiální svazek států, sice bez formálních struktur, ale s cílem koordinovat svoje pozice. Přitom rozdíly mezi pozicemi členů uvnitř této čtyřky jsou v některých oblastech markantní: Polsko si přeje v zemi základny NATO – ostatní nikoliv, Polsko a Slovensko jsou proti Nord Stream II – zbývajícím nevadí, Slovensko jako jediné zavedlo EURO. Jsou další body, ve kterých se postoj zemí Visegradské skupiny liší více než jen v nuancích, například polský prezident vnímá Rusko zcela jinak než český. Proč přesto drží tyto státy pospolu?
Jejich solidarita zřejmě není výsledkem společné politické strategie. A to z prostého důvodu: Taková strategie neexistovala a neexistuje ani dnes. Česká republika byla od vstupu do EU pasivní, Poláci to mezitím dotáhli na předsedu Evropské rady. Skutečnost, že jeden brzdí a jiný současně zrychluje lze stěží nazvat strategií. Pravděpodobnější je, že země Visegrádské čtyřky se v průběhu času samy vmanévrovaly do pasti. Začalo to jako v dětství – vstup do neznáma ulehčovala přítomnost kamaráda nebo kamarádky. Po patnácti letech členství v Evropské unii by však měl být počáteční ostych z neznámého překonán. Čtyři kamarádi z dřívějška se přesto pořád drží za ruce.
Nejde vůbec o to omezovat úzké vazby mezi státy. Minulost nebo přítomnost spojuje některé země více a některé méně. Problém Visegrádské čtyřky spočívá v tom, že toto spojení působí dojmem, že jeho nositelé vytvářejí stát ve státě, a to v rámci společenství, které sleduje přesně opačné cíle.