Rafael Kubelík, Soňa Červená, Miloš Forman, Milan Kundera, Martina Navrátilová, Ivan Lendl – to jsou jména českých emigrantů, která provázela, nejenom v Německu, úcta a sympatie. A přenášela je na jejich vlast za železnou oponou. Nutno doplnit, i na nás emigranty. Pojmy a symboly byli i Alexander Dubček a Václav Havel. Tento efekt již neexistuje. Mimořádných českých osobností jako by ubylo, snad s výjimkou sportovců. Není náhrada ani za Karla Gotta, asi v Německu nejznámějšího Čecha. O Češích se tedy mluví a píše již z těchto důvodů méně než v minulosti.
Aby nevznikl chybný dojem. Ve vládních strukturách spolkové republiky se těší Česká republika, díky svým diplomatům, v posledních deseti až dvanácti létech značnému respektu. To jsou ale vztahy, o kterých se nemluví a nepíše, ty prostě existují.
Češi a jejich republika Němce dnes zvlášť nezajímají. Například renomované Frankfurter Allgemeine Zeitung zmínilo v druhém pololetí letošního roku republiku celkem dvanáctkrát. Podobně jsou na tom ostatně i další malé země východně od Německa.
Fakt, že Česká republika nechává většinu Němců lhostejnými není výrazem jejich ignorance. Do značné míry si za nedostatek pozornosti může země sama tím, že se v nedávné minulosti dobrovolně rozhodla nehrát v Evropě viditelnou roli. K tomu přistupuje, že časté poválečné téma, sudetoněmecká problematika, se přesunulo, hlavně díky již zmíněným diplomatům, z oblasti politiky do sféry historie. Jenom na okraj – být sudetským Němcem byl pro miliony lidí tvrdý osud a pro pár jedinců povolání. A aktuálně? Dění uvnitř republiky není zase tak významné, že by Němce upoutalo. Takže výsledkem všech těchto faktorů je nepřehlédnutelný zdvořilý nezájem.
Česká republika je pro Německo užitečným sousedem. Pro pověst republiky by nebylo na škodu, kdyby své kvantifikovatelné přednosti rozšířila o přirozenou autoritu. Byl by to rozdíl jako mezi osobou a osobností. Určitě nikoliv lehká metamorfóza.
